Můj příběh
Jsem (ne)obyčejná holka, která se narodila do početné rodiny plné silných osobností a nezměrného množství vztahů. Měla jsem vcelku všechno, co dítě potřebuje pro svůj růst a vývoj, a přesto mi stále něco chybělo. Byla to mamka - její náruč, její přítomnost a její příklad. Zemřela, když mi bylo sedm let. Vůbec si nepamatuji rodiče jako pár, vlastně si nepamatuji nic, co jsem zažívala prvních sedm let. Taťka i my děti jsme se museli hodně otáčet a starat, abychom se zajistili...a zvládli jsme to.
Už od dětství jsem snila o spokojeném partnerském vztahu a rodině. Před maturitou jsem našla svoji životní lásku a tento sen si splnila víc, než jsem si kdy představovala. Vdala jsem se a postupně přivedla na svět šest dětí. Pestrost mých těhotenství a porodů mi ukázala, jak nepředvídatelný život může být. Zažila jsem samovolný potrat, vyvolávaný porod, porod mrtvého dítěte, přirozený spontánní porod i císařský řez. Všechny tyto možnosti mi odkryly mnohá úskalí českého porodnictví a postupně prověřily nejen mě jako ženu, náš vztah, ale také povahové vlastnosti a schopnosti nás jako rodičů. Nespočetněkrát jsem si zasteskla "kdyby tady se mnou byla mamka, určitě by mi pomohla nebo poradila..." Uvědomovala jsem si, jak důležitou roli během života dětí (i těch velkých) maminky mají a jak moc na nich záleží. Ať už při výchově, při utváření domova nebo zkrátka v tom, co dětem ukazují a předžívají. Když nejsou přítomny je to těžké. Když jsou přítomny, ale nemají sílu nebo chuť vychovávat sebe natož děti, je to taky těžké. Ale život mě naučil, že vždycky je možné něco změnit, od toho máme svobodnou vůli a nikdy není pozdě. I těžké životní situace mají svá pozitiva a jde jen o to, kam směřuje moje pozornost a co přiživuji. Od té doby vědomě hlídám svoji pozornost a snažím se s ní pracovat.
(pozn. Samozřejmě, že na otcích také velmi záleží, ale to je jiný příběh.)
Přestože můj muž mi byl oporou a díky jeho mužství jsem se stávala postupně ženou, po většinu let mi chybělo ženské a mateřské povzbuzení a podpora. Navenek to vypadalo, že roli maminky i manželky zvládám, ale uvnitř se kupily pocity viny a nedostatečnosti, které pak vyústily v mnohé zdravotní potíže a celkovou nelásku sama k sobě. Cítila jsem, že musím ve svém životě něco změnit, jinak se budu stále točit v začarovaném kruhu, do kterého jsem v průběhu let upadla, a který očividně neprospíval nejen mně, ale ani nikomu kolem. Ale kde začít a jak na to? Nebylo vůbec jednoduché z tohoto kruhu vystoupit, protože jsem se postupně stávala otrokem svého destruktivního myšlení. Moje hlava vždy dokázala vymyslet tisíc důvodů proč zůstat ve starých kolejích a hlavně nic neměnit. Bylo těžké ji přestat poslouchat. Dovolím si říct, že největší překážkou, kterou jsem v životě musela překonat, jsem byla já sama a zažitá přesvědčení v mé mysli. A tak se ze mě postupně stala trenérka své osobní síly a sebeúcty a věřte mi, nejtěžší je trénovat právě sebe sama.
Čas od času mi Bůh poslal do cesty úžasného člověka a já se vždy dověděla něco nového a potřebného pro svou změnu. Ovšem vědomosti nestačily, bylo třeba činu. Přišlo tedy vědomé rozhodnutí a můj jasný povel: "Tak už dost! Rozhoduji se pro zdraví, štěstí, laskavý a spokojený život a začnu teď". A pak každý nový den znovu a znovu... Začala jsem na sobě cíleně pracovat a můj život se opravdu měnil. Zažívala jsem nadšení, objevovala nepoznané a čerpala sílu z každé maličkosti. Začala jsem se doslova měnit na těle i na duši a bylo to nádherné. Přála bych to zažít každému. Občas to na mě mé staré já zkouší, ale už vím, jak na něj a nedám se 😊. Bylo to několik let titěrné práce, ale všechno to snažení stálo za to.
Díky všem těm výzvám jsem došla mnoha poznání, ale hlavně zdravého, šťastného, laskavého a spokojeného života. Přesně takového, jaký jsem si kdysi přála. Cítím nesmírnou vděčnost za každý čas strávený s druhými, za každou chybu, za každý problém a za každou nemoc, protože je to vždy příležitost se zase posunout o kousek dál. Je to zkrátka nikdy nekončící proces zrání a vděčnosti. Poznala jsem a pochopila mnoho souvislostí a nádheru celistvosti nejen lidského těla a prožívání, ale také světa jako celku. Uznávám, že to bylo náročné, ale také velmi výživné a naplňující. Jsem hrdá na to, co všechno jsem ve svém životě dokázala zpracovat a přijmout, ale hlavně na to, kde jsem dnes. Nikdy tomu učiteli jménem ŽIVOT nepřestanu být dost vděčná a miluji ho takový jaký je!
Uvědomila jsem si, jak moc mi pomáhalo, když jsem mohla mít vedle sebe někoho, kdo mě podpořil a povzbudil. Mnohdy už jen samotná přítomnost někoho, kdo mi aspoň trochu rozuměl, byla pro mě léčivá. Moje životní cesta mi zvýšila cit pro rodinu a respektování originálního příběhu každého. Pochopila jsem jaký je rozdíl mezi OBĚTÍ a TVŮRCEM a co znamená "vzít život do vlastních rukou". Naučila jsem se být trpělivá, praktická a život žít co nejjednodušeji, protože vím, že lidské energie není nekonečné množství a záleží hodně na tom, jak s ní naložíme. Moje oblíbená hesla jsou "méně je více" a "v jednoduchosti je krása". Jsem vyznavačem přirozenosti a zdravého selského rozumu, který mi byl a je, v průběhu života vždy velkým pomocníkem a kompasem. Můj osobní příběh mě přesvědčil o důležitosti ženského poslání v rodině i ve společnosti. Proto mi dává smysl ženskou podporu šířit dál.
Takže nabízím... a jestli toho využiješ nebo ne, je na tvém svobodném rozhodnutí.